ZŠ a MŠ Lhoty u Potštejna

Dlažební kostka vypravuje (9. ročník)

Filip Čížek

                Dlažební kostka Jitka, to jsem já. Hranatá šedá kostka u pískoviště na našem malém hřišti. Ze severní strany druhá zleva, abych byla přesná. Většinu mého života jsem jenom zaházená kupou písku a prachu. Není to zrovna nejlepší místo, ale ani nejhorší. Zkrátka, nestěžuji si.

                Dnes vám budu vyprávět příběh, který se odehrával, když se hřiště slavnostně otvíralo. Takže je slunný prázdninový den a hřiště bylo před týdnem otevřené. Konečně odjely všechny ty bagry a stavební stroje, které dělaly hrozný hluk, že se v tom nedalo pracovat. Ne že by dlažební kostky vykonávaly nějakou práci. To my jenom ležíme a kritizujeme, co tamta maminka dělá špatně a tak dále.

                Ale teď k tomu příběhu. Starosta města slavnostně přestřihl červenou stuhu a davy dětí s maminkami vtrhly na hřiště. Písek na pískovišti létal všude možně, nové lopatky a kyblíčky praskaly a všude byl samý hluk. „To už byly lepší ty bagry.“ říká kostka Vladislava ležící vedle mě. Uběhla asi hodinka a my zahlédneme podezřelého muže s tmavými brýlemi ochomýtajícího se okolo hřiště. Po chvilce se začne přibližovat k jedné malé holčičce.

                Když okolo něho proběhla, muž neváhal a chytil ji pod rameny, přenesl přes nízký plot a zmizel s ní v rušné ulici. „Zmizel beze stop.“ napsala policie, když případ po půl roce uzavřeli. Plynuly týdny, měsíce, a dokonce i roky, ale holčička nikde. Časem hřiště zpustlo a jediný, kdo na něj každý den chodil, byla její smutkem zarmoucená maminka.

                Jednoho deštivého dne, když maminka seděla na lavičce u hřiště, přišla k ní dospívající holčina s náhrdelníkem na krku, který byl úplně stejný, jako dostala holčička od maminky, když jí bylo sedm. Matka se na ni podívala ubrečenýma očima. „To není možné.“ odpověděla, jakmile spatřila náhrdelník. Vstala z lavičky a vrhla se dceři kolem krku. S holkami nás to rozbrečelo. Kdo byl ale ten muž, který ji unesl? To nikdo neví, dceři si nikdy nepředstavil, ví jen, že ji věznil ve svém domě na konci města.

                Ihned zavolali policii a únosce zatkli. Když bylo po všem, matka už jenom dceři s úlevou řekla: „Jdeme domů.“

Kateřina Hricková

                Kostka Pája, to je mé jméno. Nejsem ničím výjimečná. Zato jsem jediná kostka z parku, která dokáže přemýšlet nad příběhy ostatních. Zažila jsem jich hodně, opravdu, ale jeden je můj úplně nejoblíbenější, a ten Vám dnes povím.

                Jsem kostka v zámeckém parku, skoro nejbližší ke vchodové bráně. Náš pan Franc Karl II., budeme mu říkat Franta, je pěkný nervák. Většinu času je dost naštvaný, protože nedostal to, co zrovna chtěl. Tenkrát, pár let zpět, chtěl tu nejkrásnější dívku ze vsi, Dorotu. Dorota, úzký pas, velké boky, modrá očka a dlouhé světle hnědé, na sluníčku zrzavé vlasy. Její srdce patřilo Otovi z vedlejší vesnice, avšak náš „vznešený Franta“ ne a ne.

                Jezdil za ní pravidelně, každou neděli v odpoledních hodinách. Vždy ji přivezl veliký dar. V létě šperky a šaty a v zimě kožich a malované hrnečky na teplý čaj. Jednou Dorotka jeho dárek odmítla se slovy, že s ním i přes to všechno nechce být. Franc Karl II. se naštval. V očích měl plameny větší, jak většina chaloupek v zimě. Franta si dupnul, sedl na koně a doma trucoval, a to tak moc, že jejich zámek zaklel, nebo si to aspoň všichni mysleli. Od doby, co začal Franta po nocích žalostně brečet, žádné dítko v okolí nezavřelo očka. Všechny matky ho nesnášely. Franc Karl II. dlouhé měsíce nevyšel ze své ložnice. Jeho osobní šašek byl celou dobu bez práce.

                Vtom z ničeho nic přišel do zámku dopis. Sama si moc dobře vzpomínám, jak mu ho vezli, všude zněla sváteční hudba. Bylo v něm pozvání do sousedního zámku hraběnky Leontýny. Franta do návštěvy nevkládal velké naděje, ale přesto pozvání přijal. Po přijetí na zámek ho přivítala ta nejpůvabnější hraběnka vůbec. Francovi vypadla z hlavy Dorotka a měl všude jen Leontýnu. Leontýna, Leontýna a Leontýna. Byla to láska na první pohled. Povídali si spolu dlouhé hodiny a hodiny.

                Ve stejný čas, kdy přijel Franta domů, se všechny matky i macešky připravovaly na každodenní pláč svých malých dítek, ale tentokrát to bylo jiné. Malá miminka usnula dříve než tatínkové po těžkém dni na poli. Všem to bylo jasné, že se náš pán zamiloval, tentokrát správně.

                Za nemnoho dní byly v zámku cítit svatební koláčky a na dvoře se rozléhala svatební hudba. Asi všichni víme, jak to skončilo. Já jenom můžu spokojeně dodat, že spolu žijí až dodnes.

Markéta Tylšová

                Příběh, který vám dnes budu vyprávět, je už velmi starý. Odehrál se v době, kdy zloději ještě kradli, jak se má, a lidé chodili více pěšky, protože auto si mohl dovolit jen málokdo. Stalo se to nedlouho poté, co mě vyrobili. Uložili mě spolu s ostatními kostkami do dlažby na náměstí. Nebylo to moc klidné místo, protože na náměstí bylo hodně rušno a procházelo tamtudy mnoho lidí.

                 Život kostky na náměstí nebyl ničím snadným, co bychom si povídali. Velká část lidí, kteří se po nás prošli, si neodpustila nějakou peprnou poznámku: „Ty kostky jsou hrozné. Ten, kdo rozhodl je sem dát, by zasloužil potrestat!“ vykřikla jedna „nóbl“ panička, které se zasekl podpatek v mezeře mezi kostkami. Takové události tu byly na pořadu dne. Kostky nikdo nepochválil, všichni nám jen spílali, až jsem jednoho dne zaslechla pana starostu říkat: „Dnes k nám na radnici přišel výhružný dopis s peticí. Občané si přejí odstranit kostky z náměstí. Zdá se, že nemáme jinou možnost, než jim vyhovět.“ Rozhodla jsem se, že s tím musíme něco udělat. Tohle je přece náš domov! Usilovně jsem proto přemýšlela.

                Toho večera, byla už docela tma, jsem se se svými kamarádkami už zase pošťuchovala o místo. Lída, největší kostka široko daleko, se rozvalila tak, že to nadzvedlo všechny kostky okolo ní včetně mě. My jsme si to samozřejmě nenechaly líbit a tlačily jsme do ní, aby se uskromnila. Ale ona byla prostě silnější. Z nastalé tlačenice nás probudil tvrdý dupot. Někdo sem běží! Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nejdříve jsem neviděla skoro nic, ale pak jsem ho spatřila. Chlap jako hora, celý v černém, přes obličej měl masku a blížil se k nám. Přes rameno měl přehozený pytel, k prasknutí nacpaný něčím, co jsem neviděla.

                Ostatní kostky se strachy zavrtaly, jak nejhlouběji to šlo, jenže pro mě už místo nezbylo. Zůstala jsem vyčnívat z cesty a už jsem s tím nemohla nic udělat. Cítila jsem, jak dupání zesiluje a chlap se k nám blíží. Najednou jsem ucítila náraz a tvrdý dopad. Muž o mě zakopl a s bouchnutím upadl na zem. Všude kolem se z jeho pytle rozkutálely klenoty a bankovky.

                Lupič začal strašně klít. Pokusil se postavit, ale dřív než se mu to mohlo podařit se zpoza rohu přiřítil funící strážník a nasadil mu želízka: „Teď půjdete pěkně se mnou.“ Po chvíli doběhl i jeho další kolega, pomohl mu posbírat věci ze země a společně odvedli lumpa pryč. Potom se zase rozhostil klid.

                Další den ráno ke mně přišel mladík v dělnických montérkách, uchopil mě a zvedl mě ze země. „Tak pojď, šikulko.“ „Co se to děje? To už nás chtějí odvézt?“ vyděsila jsem se. „Já nechci!“ K mému údivu však muž odnesl jen mě. Donesl mě opatrně do nedaleké továrny. Tam mě očistili, ponořili do žluté tekutiny, a když na mně barva zaschla, odnesli mě zpět na náměstí.

                Později jsem vše pochopila. Té noci jsem pomohla dopadnout zloděje, který vykradl banku a klenotnictví tím, že o mě zakopl. Vedení města se rozhodlo, že nám, kostkám, dá ještě jednu šanci. A na památku té události mě nechali pozlatit!  Od té doby už na nás kostky lidé nenadávali, ale naopak nás chválili. A já se od těch časů konečně cítím spokojeně.