ZŠ a MŠ Lhoty u Potštejna

Sám doma

Filip Čížek (9. ročník)

                Dnes večer jdou rodiče do divadla a já budu doma sám. Rodiče si totiž myslí, že jsem už dost velký na to, aby mě nemusel nikdo hlídat. Jenom babička Blanka mě přijde pro jistotu zkontrolovat. Je večer a rodiče odchází. „Večeři máš v lednici.“ říká maminka u vchodu do domu. Obejme mě a odchází  tátou do divadla. Já zůstávám doma sám.

                Jakmile zaklaply dveře, jdu nahoru do ložnice. „Přece toho musím využít, když jsem doma sám.“ říkám si. V ložnici se zapnu televizi a u toho si načnu pytlík brambůrek. Když film skončil, zapnu si písničky na maminčině rádiu, které si nosí na hodinu aerobiku. Na ustlané posteli začnu trsat na písničku „Gam gan style“. Celý dům se otřásá, ale i kufřík, na kterém byla nalepena nálepka s velkým srdcem. Otevřu ho a vykoukne na mě několik milostných dopisů, které si psali moji rodiče, když byli mladí. Kufřík dám na skříň, na kterou jen tak tak dosáhnu. Přinesu si proto stoličku.

                Ze stoličky, na které stojím, si všimnu tmavého auta, jak zastavuje před domem naproti. U auta zhasne motor a vystupuje z něho neznámá osoba. Byla tma, takže jsem nepoznal, kdo to je. Rozhlíží se po ulici. Najednou se rozejde k našemu domu. V tu chvíli se začínám trochu bát. Pro jistotu jdu zkontrolovat, jestli jsou všechny dveře zavřené. Vše bylo v pořádku a jdu si ohřát večeři z lednice. Vyndám jídlo a dám ho do mikrovlnky. „Cink!“ ozve se mikrovlnka, jídlo je hotové. Vyndám ho a jdu do pokoje. Když procházím okolo dveří, někdo na ně zaklepe. Úplně se mi zataj         il dech. S horkým jídlem utíkám nahoru do pokoje, kde se zamknu.

                Chtěl jsem zavolat rodičům, ale telefon měli vypnutý. Nevím, co mám dělat. Podíval jsem se z okna, ale nikoho nevidím. To mi dodalo ještě větší nejistotu. A teď, jako naschvál, potřebuji na záchod. Nemůžu to vydržet, a tak potichu po špičkách sestupuji dolů. Jak jsem scházel po schodech, slyším, jak někdo odemyká dveře od zadního vchodu. Bere za kliku a pomalu otvírá. Já se hned otočím a běžím zpátky. Zalezu pod postel vyděšený k smrti. Slyším, jak někdo stoupá po schodech, jak se přibližuje, otevře dveře a?

                „Babička!“ s velkou úlevou vykřiknu. Úplně jsem zapomněl, že mě má babička přijít zkontrolovat. Vylezu z pod postele a pevným stiskem ji obejmu. „Ani nevíš, jak se mi ulevilo.“ řeknu jí s velkou radostí. Babička se už jen pousměje a uloží mě do postele.

Ztraceni v horách

Markéta Tylšová (9. ročník)

                Bylo klidné podzimní ráno. Děda Mirek seděl v křesle, díval se z okna a vyhlížel, jestli už se k němu neblíží synovo auto. Byli spolu domluveni, že ho dnes navštíví a přiveze svou dceru Sáru, aby u dědy strávila podzimní prázdniny. Mirek už se nemohl dočkat, ačkoli to na sobě jako vždy nedal zdát, a nedočkavě se zaposlouchal, jestli neuslyší z dálky očekávaný zvuk motoru. Při tom si pomyslel: „Kdepak teď asi jsou?“

                Sára seděla v autě a dívala se na ubíhající krajinu. Podzimní prázdniny zrovna začaly  a ona byla právě na cestě k dědovi. „To jsem zvědavá, co budu tentokrát s dědou podnikat,“ pomyslela si, „když jsme spolu minule rybařili, málem jsem spadla do rybníka…“ Při té vzpomínce se musela usmát: „Ale ten skoro půlmetrový kapr za to stál. A děda ho upekl výborně.“ Potom se znovu zahleděla z okénka ven. Krajina se postupně měnila. Byla čím dál tím víc kopcovitá s lesním porostem, až nakonec začala cesta prudce stoupat. Projeli kolem cedule „Balíkov 1 km“ a po chvíli konečně stanuli u dědova domu.

                „Ahoj dědo!“ „Ahoj Sári!“ přivítali se a potom, co Sářin tatínek odjel, začali plánovat, co budou dělat. A tak přišel děda s nápadem, že půjdou na pěší túru do hor. Nachystali si svačiny, sbalili potřebné vybavení a další den časně vyrazili. Stoupali do kopce a z úst jim vycházely obláčky páry. Na stromech všude kolem se třepetaly poslední barevné listy, občas se některý z nich uvolnil a snášel se potom k zemi nadnášen mírným větříkem. Chvíli šli mlčky, chvíli si povídali. Tak dorazili na vrchol kopce. Teď se před nimi tyčila majestátní Medvědě hora, pojmenovaná po svých dřívějších obyvatelích. Sára vytáhla mobil, aby pořídila pár fotek.

                „A opravdu už tu medvědi nežijí?“ ujišťovala se. „Kdysi se to tu jimi přímo hemžilo,“ vzpomínal děda, „ale to bylo za časů, kdy mojí prabábě rostly první zoubky. Teď už bys tu žádné potkat neměla.“ „Proč tak najednou zmizeli?“ „Kdo ví? Podle jedné místní pověsti sem prý kdysi uteklo dítě z vesnice. Všichni ho hledali, až nakonec našli malé, medvědem rozsápané tělíčko. To všechny obyvatele rozzuřilo a přísahali medvědům pomstu. Začali klást pasti a pořádat hony, až nakonec medvědy docela vyhubili. Tak se stalo, že dříve tak často vídané mevědy už připomíná jen název toho místa.“

                Když děda skončil vyprávění, krátce se nasvačili a pokračovali v cestě, dokud nedošli k rozcestníku. „Rozhledna Mědvědí hora  3 km“ hlásal nápis na šipce ukazující vlevo. Děda se rozhlédl a ukázal na opačnou stranu. „Tady to znám, vezmeme to zkratkou.“ Sáře se to moc nezdálo, ale děda už vyrazil, a tak jí nezbyla jiná možnost než ho následovat do lesa. Po chvíli chůze mezi stromy dostala Sára nepříjemný pocit, že chodí v kruhu. Krajina a stromy kolem byly stále stejné, jen sem a tam vykoukla z mechu neznámá houba. Děda se stále tvářil velmi jistě, ale Sára zapochybovala. Vytáhla z batohu telefon, aby se podívala na mapy. Stiskla tlačítko zapínání, ale nic se nestalo. Stiskla ho podruhé, displej stále černý. Vzpomněla si, že si ho včera zapomněla dát na nabíječku, a tak se jí vybil.

                Zklamaně zastrčila telefon zpět do batohu. Teď už spočívalo vše jen na dědově orientačním smyslu. Najednou se děda zastavil. Nervózně se rozhlížel okolo sebe a potom řekl: „Od té doby, co jsem tu byl naposled, se toho hodně změnilo. Nerad to říkám, ale asi jsme se ztratili. Ale ještě je naděje. Chci ti ukázat místo, kde jsme se s tvou babičkou poprvé políbili. Je tam krásná vyhlídka. Na památku toho jsme do velkého dubu pod vyhlídkou vyřezali srdce. Pokud se nám ten dub podaří najít, nebude už problém najít cestu.“

                Dali se do hledání. Chodili mezi stromy, rozhlíželi se, ale nemohli nic najít. Slunce se mezitím trochu sklonila a zlaté paprsky prosvítaly mezi stromy. Po hodině bezradného hledání se posadili na spadlý kmen, aby se nasvačili. Sára přejížděla rukou po kůře a přemýšlela, jestli se stihnou vrátit do západu slunce. Najednou ucítila na kůře rýhu, která měla jiný tvar než ostatní. Podívala se na místo, kterého se dotýkala a spatřila vyřezané srdíčko!

                „Dědo, hele!“ zaradovala se a ukazovala na místo, kde se nacházelo to, co tak dlouho hledali. Děda se zvedl, udělal pár kroků k místu, na které ukazovala Sára, a dotkl se prsty kůry starého dubu. Po tváři se mu rozběhl zasněný úsměv. Na chvíli se nechal unášet proudem vzpomínek, které ho vázaly k tomutu místu, a na tváři se mu zaleskla stříbrná slza. Slza, která v sobě odrážela všechny pocity, které ho od smrti milované manželky trápily. Smutek, stesk, ale i vděčnost za vše, co spolu za ta léta prožili. Lehce si ji z tváře setřel. Nechtěl, aby ho vnučka viděla plakat, ale bylo to prostě silnější než on.

                Sára vycítila, na co děda myslí, a vzala ho za ruku. Babičku už si moc nepamatovala, protože v době, kdy umřela, byla ještě malá. Matně si však vybavovala vzpomínku, jak se s ní prochází po zahradě plné květin. Babička je měla moc ráda. Najednou se odněkud z lesa ozvaly hluboké mručivé zvuky, které zesilovaly, jak se k nim tvor, který je vydával, přibližoval. „Brum, brum!“ ozvalo se teď docela hlasitě. „Medvěd!“ vykřikla polekaně Sára. Děda sebou trhnul a prudce se otočil za místem, odkud šly zvuky: „Máme jen jednu možnost. Medvědovi neutečeme, takže budeme muset předstírat mrtvoly. Lehni si na zem a skrč se. Rukama si kryj krk a zkus zůstat co nejvíc v klidu. Nevím, kde se tu vzal, ale tohle by ho mělo odradit.“

                Lehli si na zem a čekali. Zvuky postupně sílily, jak se medvěd přibližoval. Spolu s nimi však zalechli i něco docela jiného. Něco, co připomínalo dupot lidských nohou. Medvěd už byl skoro u nich. Cítili to. Když tu se najednou ozvalo: „Brumli, stůj!“ a medvěd poslechl. „Hanuši!“ zvolal děda a vyskočil na nohy jako nějaký mladík.

                „Nazdar Mirku! Kde se tady bereš?“ V neznámé osobě poznal děda svého kamaráda z mládí Hanuše. „Dobrý den,“ pozdravila Sára, která se mezitím taky postavila. Děda je tedy seznámil a vysvětlil Hanušovi, co všechno během jednoho dne zažili. „Ten medvěd je Váš?“ zajímala se Sára. „Ano, je. Přinesli mi ho jako medvídě, mámu mu zabili pytláci. Ale nemusíš se ho bát. Je dobře vychovaný,“ s těmi slovy se podíval na Brumliho, který seděl kousek od nich a čekal na další povely.

                „Už bychom měli radši jít,“ řekl Hanuš, „zavedu vás na vyhlídku, ale slunce brzy zapadne. Nevím, jestli se stihnete vrátit za světla.“ „Nad tím jsem nepřemýšlel,“ přiznal děda. Hanuš naštěstí dostal nápad: „Pokud chcete, můžete přespat u mě. Aspoň si pořádně popovídáme, když jsme se tak dlouho neviděli.“ Děda se Sárou souhlasili. Pod Hanušovým vedením vystoupali na kopec a pohlédli do kraje. Obzor hořel zapadajícím sluncem a celý kraj se koupal v záři posledních zlatavých paprsků. „To je nádhera!“ zvolala Sára a nemohla odtrhnout oči od tohoo krásného výhledu.

                Na tento krásný zážitek potom ještě dlouho vzpomínala. Přespali v Hanušově srubu a další den se vrátili k dědovi domů. Povídali si o svých zážitcích a děda měl velkou radost, že mohl ukázat vnučce místa, která má tolik rád. Když si další den přijeli rodiče Sáru vyzvednout, nepřestali se divit, co všechno jejich dcera během pár dní s dědou zažila.

Podivná babička

Eliška Čermáková (9. ročník)

                „Jedeme!“ zakřičel Terezin táta Karel. Nastoupil do auta, chopil se volantu, šlápnul na plyn a spokojeně vyjel ze své garáže. Za pár hodin dojeli do malé vesničky poblíž Ostravy jménem Hřbitnov. Zastavili u velkého bílého domu s obrovkými okny, kde žila Terčina babička Dagmar s jejím novým objevem Zdendou. Mezitím, co se Terka pomalu přibližovala ke dveřím, její otec Karel nenápadně odjel. Otevřela dveře a ve velkém obývacím pokoji uviděla svoji babičku, která cvičila cviky na pevný zadek podle Pamely. Terka se s babičkou přivítala a zalezla do svého pokoje.

                Druhý den ráno Terka zjistila, že je doma sama. Neřešila to. Myslela si, že je babička v solárku a nebo hraje se Zdeňkem minigolf. Dala si snídadni a šla se dívat na televizi. Po desáté hodině ráno někdo zazvonil. Otevřela dveře a tam nikdo. Jen na zemi ležela obálka s dopisem. Otevřela ho a nahlas ho přečetla. „Buď přivezeš pět milionů, anebo už svoji babičku nikdy neuvidíš.“ Terka dopis dočetla, zmačkala ho a hodila sousedce do záhonů. „Děti,“ pomyslela si Terka a šla se dál dívat na televizi. V devět hodin večer babička stále nebyla doma. Terce to bylo jedno. Myslela si, že má se Zdeňkem rande. V deset hodin večer šla Terka spát.

                Ráno babička pořád nebyla doma. Terka to poznala tak, že v celém domě byla hrozná zima, protože babička chodila každé ráno topit do sklepa, ale dnes musela jít zatopit Terka. Cestou do sklepa narazila na podivné modré dveře. Otevřela je a uviděla místnost plnou moderních zbraní. Terka byla zmatená, protože k čemu by její babička potřebovala tolik zbraní. Když Terka procházela místností, uviděla pootevřený šuplík, ve kterém bylo spoutu papírů. Otevřela ho a všechny si je prošla. Zjistila, že je její babička tajná agentka. Uvědomila si, že byla opravdu unesena.

                Ještě ten den odpoledne přišel další dopis, ve kterém bylo napsáno místo, kam má přinést peníze. Terka je neměla, ale i přesto se na místo vydala. Když tam dorazila, uviděla únosce. Rychle se schovala a poslouchala je. Zjistila, že její babičku unesl mafián Engelbert Pytel, který bydlel nedaleko Hřbitnova. Také se dozvěděla, že její babičku schovává ve svém skladišti. Vrátila se domů a začala se připravovat na záchranu své babičky.

                Vydala se do skladiště. Prošla několika chodbami, ale babičku nikde nenašla. Vydala se podívat do sklepení a tam ji našla spoutanou. Vysvobodila ji a najednou se pustil alarm. Za chvíli do místnosti rychle vběhl Engelbert s jeho kumpány. Terka vytáhla z batohu pistol a snažila se je střelit, ale ani jednou se netrefila. Naštěstí její babička uměla kung-fu. Skočila na ně, sbila je a společně s Terkou sebevědomě odešla domů.

                Ten den večer, kdy se vrátily, Zdenda babičku požádal o ruku. Za pár měsíců se vzali a žili spolu krásně až do smrti.